Moje první setkání s Mikulovem, krásné dny pozdního léta. Unavena ze všech atraktivních pohledů, výhledů a vtíravých vizuálních témat jsem usedla na zámecké zídce a skrze objektiv fotoaparátu se rozhlížela po dvorcích, střechách, po okolí. Vyhlídky lákají mnohé z nás. Navštěvujeme ty známé, objevujeme ty skryté.

Po každém novém pohledu jsem se vrátila zpět k místu, kam má pozornost táhla nejvíce. K malému světu místní zelinářky. Zastíněný velkým deštníkem, oddělený oprýskanou zdí od dlážděné ulice, po níž se střídali chodci a turisté s rozdílnými cíli, místo paní zelinářky se zdálo být malým ostrůvkem času. Skrze objektiv jsem tento svět začala zkoumat, sledovat a prožívat.

Lidé do něho vstupovali, tiše či s pár slovy, nakoupili plody místního kraje bez účtenky a za ceny připomínající nám časy dětství. Rozloučili se a šli si dál svou cestou. 

Vydala jsem se do tohoto malého světa také. Sestoupila z hradeb do podzámčí a všechna ta krásná zátiší Madame Zelinářky posbírala.

​